Cílem Herzogovy pouti byl hold a duchovní podpora těžce nemocné filmové historičce, kritičce a své učitelce Lotte Eisnerové, jíž si hluboce vážil. Zároveň se mu ale cesta stala i příležitostí ke kontemplaci, usebrání, úvahám a zážitkům, k nimž nelze dospět bez dočasné ztráty pohodlí a pobytu jen se sebou samým v přírodě a krajině, byť šlo "jen" o obydlenou a civilizovanou krajinu Německa a Francie 70. let. Konkrétní vjemy a zážitky z cesty, jejichž podání nezapře autorovo filmové vidění, se tak mísí s úvahami a myšlenkami, které se dotýkají rozmanitých oblastí vnitřního i vnějšího života, často krouží kolem filmového světa a především se upínají k osobnosti Lotte Eisnerové a k přání dodat jí sílu k dalšímu životu. (Ta se mimochodem poté, co ji Herzog v pařížské nemocnici navštívil, skutečně uzdravila a zemřela až roku 1983 v 87 letech.) Krátká reflexivní próza je vnitřním záznamem pouti, kterou výrazný a svérázný německý filmový režisér podnikl na podzim roku 1974 pěšky z Mnichova do Paříže.